Mozaika se špetkou nostalgie

Po intenzivně prožitém létě mne vždycky popadne naléhavá touha něco vytvořit, kterou už delší dobu odkládám stranou kvůli každodenním obyčejným úkonům jako je vaření, úklid, nákupy, jóga, pravidelné taneční kroužky a prokrastinace.

Rozhodla jsem se, že budu trénovat mozaiku, kterou bych si chtěla v další fázi zrenovovat umyvadla. Spojuje pro mne minimálně tři témata, které mám ráda a dávají mi smysl.

Tvoření a touhu po kráse, opravu předmětu místo nákupu nového a recyklaci starších dlaždic, kachliček a hrníčků k novému účelu.

Moje řemeslné praktiky nejsou zase tak skvělé, občas trochu pokus – omyl, ale když už začnu, vyvažuji to zápalem a nasazením.

Tak jsem začala rozbíjením dlaždic na kousky. Když jsem uviděla první střípky, byla jsem chvíli trochu bezradná, co z nich vlastně vytvořím. Připomnělo mi to můj život kdysi dávno. Nevěděla jsem toho moc o sobě, o vztazích, o tom, jaký život vlastně chci. Co v něm má být a co ne. Tyto základní a nejdůležitější věci se totiž ve škole neučí…

Jak si tedy máme poskládat co nejlepší mozaiku života, ke kterému nedostaneme žádný pořádný návod? Dobře, většinou, když chceš vytvořit něco nového, musíš něco staršího rozbít. Někdy i opravit představy o sobě nebo o tom, jak a proč fungují lidé kolem tebe.Dá to práci, nevypadáš při tom elegantně, kolem je spousta prachu a úlomků. Když nedáš pozor, můžeš si ublížit.

Mezitím přemýšlíš, jaké obrázky tam vlastně chceš mít a z kterých kousků je poskládáš? Máš trochu strach, jestli se ti to podaří tak, jak jsi chtěla. Tak si je vybereš a dáš dohromady první motiv, druhý, potom vyplňuješ prostor mezi nimi. Některý kousek sedí perfektně a jiný ne a ne. Snažíš se tvary přizpůsobit kleštěmi, nakonec zjistíš, že je to sice někdy dobré řešení, ale občas je lepší použít ty úlomky, co vznikly nahodile. Dostali jsme je vlastně jako dárek od života a stačí dát je citlivě na správné místo. Pochopíš, že nemusíš všechno zlomit silou a je dobře občas si dopřát klid a dostatek času.

Lepidla si umícháš i po vzorném propočtu buď hodně nebo málo a tuhne rychleji, než se čekalo. Střídá se nadšení a euforie, když ti to jde, se zoufalými myšlenkami, proč jsi s tím dop… vlastně začala, když to nejde. Přesně, jako v životě. Začneš tam vidět chyby, na které tě upozorní lidé ve tvém okolí. Dá to víc práce, než jsi čekala. Teď je nejdůležitější to nevzdávat!

Někdy to i v životě vypadá černě, občas to nevyjde, jak jsme chtěli. Jiný výsledek nebo jiná cesta však může být pro nás ta lepší varianta, což pochopíme třeba až po letech.

Obrousíš ostré hrany trpělivostí, se zaujetím vyplníš spáry, s nadhledem vyčistíš celý výrobek a ejhle, ono je to vlastně docela hezké, a hlavně jsi to vytvořila sama. Zapomeneš na strasti a jsi pyšná, že jsi překonala svůj stereotyp, lenost nebo nedostatek času, který je stejně většinou způsobený špatnou volbou priorit. Pravda je, že někdy ztrácíme čas nahodilými maličkostmi místo skutečně důležitých témat.

Tak začni cokoliv, po čem toužíš a co už třeba dlouho odkládáš. Budeš časem na sebe pyšná. A nevadí, že to nejde hned jako po másle. V každém neúspěchu je prý schováno i semínko budoucího úspěchu. Tak pojďme ta semínka sbírat a vypěstovat si z nich kvetoucí zahradu.